Prométheův oheň

Miluju pomalá rána v županu, nahřátý kávovar a začátky knih. Špatně snáším hrubky a vlasy v umyvadle. V současnosti se snažím žít jako reflektivní praktik a naučit to desítky dalších učitelů. A taky hledám emocionálně podpůrnou skupinu Anonymních rodičů puberťáků.

Naplňuje mě učit, jak dobře učit, a bavit se o učení, jsem taková monotematická.

Nechala jsem si po svatbě své příjmení, čtu papírové noviny a časopisy, a to odzadu.

Můj hrníček na kafe musí být nahřátý a perfektně čistý, nevycházím z domu bez svého ručně malovaného diáře. Ale nechodím načas, nerada čekám. A popouzejí mě všechna pravidla, za nimiž nevidím smysl.

Cítím se volně, když tvořím. A je jedno co, výukový program, kurz Prázdninovky, úvahový text, náušnice z korálků, kresbu na okno... Tak zvláštně se cítím sama sebou, když sedím u ohně a zpívám.

Jsem životní optimista, idealista, vizionář a zakladatel. Pravdou je, že po narození syna jsem si trochu přistřihl křídla a žil teď dlouhý čas převážně svojí rodinou. Ale už zase dorůstají 😉. Nicméně určitě bych neměnil.

Baví mě tvořit, otevírat oči, zapalovat a posouvat věci a lidi vpřed, včetně mě samotného. Pokud pro mě něco nemá smysl, nemá to smysl. Motivace se nedostaví. Brácha mi kdysi řekl: „pokud se ti něco nelíbí, tak to změň“. A tak jdu životem a měním, co můžu a co mi nedává smysl.

Mám rád uklizeno, ale nechci být otrokem pořádku. Nemám rád, když po nádobí zůstane neutřená linka. Štve mě, když věci, které mají své místo, nacházím na místě jiném. Nerad dělám věci prostě proto, protože TAK SE TO DĚLÁ.

Svobodně se cítím, když se na křídlech draků dostanu do míst, kde bije část mého srdce. Do světa hraničářů, čarodějů, skřítků, příběhů a fantazie. A když jsem u toho ještě i v přírodě, moje vděčnost nemá konce.

Už jako batole jsem prý spal o tři čtvrtiny méně než ostatní děti a podle hesla “Není čas, ztrácet čas!” se řídilo i následujících 27 let. Na své životní horské dráze jsem profrčel školou, turistickým oddílem, studiem informatiky, Erasmem a stáží ve Švýcarsku. Aktuálně jedu jako kouč dvou týmů programátorů v Rakousku a instruktor PŠL.

Ochotně dělám jen to, co mi dává smysl. Ve škole mi jazyky nikdy moc nešly, ale jejich aktivní používání mě prostě baví. Proto se je raději učím rovnou při práci se skvělými lidmi nebo s kamarády u druhého piva.

Jako chlap (a bývalý programátor) jsem posedlý optimalizací jakéhokoliv myslitelného problému  včetně všedních činností. Pokud se mnou půjdete na nákup, můžete si být jistí, že kratší trasa supermarketem prostě neexistuje.

Pokud něco není optimální nebo nedává smysl, zařídím se v klidu po svém. Naposledy jsem třeba rozdal některé vánoční dárky už v listopadu, protože ze zimní bundy je lepší se radovat celou zimu než až od konce prosince.

Mám krédo, že z dovolené se má člověk těšit do práce a jelikož pracuji v sedě, tak volný čas trávím nejčastěji aktivně. Rád běhám po horách, jezdím na kole a ze všeho nejraději jsem s partou kamarádů v lese na skalách. Jsem věčný student, protože mě pořád všechno zajímá.

Štvou mě lidi, pro které svět končí hned za jejich plotem a kteří nepřemýšlí v širších souvislostech. Mám rád pořádek, ale občas jsem příliš rozlítaný, než abych ho zvládl udržet. K snídani jedině čaj s citronem (ranní pickwick) a nestydím se ho ochladit studenou vodou. Chtěl bych obdarovávat své blízké, když mě něco pěkného napadne, a ne když se to „sluší.“

Největší svobodu vnímám tam, kde mi hranice určuje jen sama příroda. Na cestě po horách, v liduprázdných krajích. Potom také při běhu, kdy se mi myšlenky volně toulají.

Jsem z rodiny programátorů a i když jsem jako černá ovce vystudovala humanitní obor, nakonec jsem u programování skončila taky.
Bydlím v Praze se psem po prababičce a jednorožcem nalezeným u popelnice, oba jsou plyšoví a celkem dobří společníci.
Baví mě kreslit a k tomu si pouštět nějaké přednášky k čemukoliv, co mě právě zajímá, manuální práce u nás na chatě, vařit s laxním přístupem k receptům a různé sporty. Baterky si nejlíp dobíjím v přírodě - na výletech, ať už pěších nebo na kole. Přečtené knížky počítám spíš na kila než na kusy. Pojmenovávám pavouky, kteří se ke mně přistěhují - ale většinou jen Franta 1, Franta 2, atd., abych k nim příliš nepřilnula. Můj oblíbený zlozvyk je jíst stejné jídlo stále dokola tak dlouho, dokud se mi nepřejí - většinou to trvá pár měsíců.
Můj vztah k autoritám a pravidlům se vytváří postupně a asi ze všeho nejvíc připomíná model boření a dobývání si životního prostoru. Ráda porušuju nepsaná sociální pravidla, a pozoruju, co to dělá se světem kolem mě.

Ačkoliv nevlastním diář, mám ho pořád plný. Můj život se pohybuje mezi přesným pořádkem a totálním chaosem, kde některé věci mají svá neměnná místa, desky a šuplíčky, zatímco jiné přetékají z pracovního stolu a přepadávají z neforemné hromady. Neumím lhát a ráda chodím včas. Miluji hry a hádanky, jejich tvorbu i aktivní hraní.
Jsem hrdá Pražanka, praktikující učitelka, sborová zpěvačka, podprůměrná lezkyně, příležitostná dobrovolnice, upovídaná průvodkyně a spolehlivá kamarádka. Věcem potřebuji rozumět, autorit se nepříjemně často ptám proč, pamatuji si úplné nesmysly a v noci se mi zdávají hodně živé sny.
Po probuzení jsem zhruba hodinu pro celý svět nepoužitelná, nemluvím a jen si upíjím svůj Earl Grey a snídám něco sladkého. Špatně a pomalu běhám (ale v dobíhání tramvají jsem dost dobrá!), nejím sýry, skoro nikdy nemám doma umytá okna a nesnáším drobky na zemi v kuchyni.
Svobodu v životě mi dává bytí s přáteli, život v demokratické společnosti a cestování. Cizí kraje, panenská příroda, vysoké hory, historické památky, poznávání místních lidí nebo toulání se v našich lesích a válení se na loukách, to vše je pro mě obohacující a očistné zároveň.

Zhruba každé tři roky překopu způsob své obživy. Nejspíš proto, že mě baví zkoušet nové věci, rád se učím a zatím jsem nenašel ten jeden důlek, do kterého bych chtěl zapadnout.

Mám rád chození po hřebenech, kytaru, knihy a noční procházky Prahou. Věnuji se umění skládání oblečení, zatímco se jeho majitelé stále nacházejí uvnitř, známým též jako jiu jitsu.

Snažím se vymazat ze svého slovníku slova “musím” a “měl bych” a říkat “chci” a “je potřeba”. Nikdy jsem nevlastnil kalendář. Za to mám doma na zdi papír, na kterém je čtyři a půl tisíce čtverečků a každý týden si jeden odškrtnu.

Svazují mě společenské konvence. Můj protilék je společenské konvence občas porušovat: lehnout si ve městě jen tak na zem, popovídat si s cizím člověkem, přeskočit smalltalk a položit osobnější otázku.

Svobodně se cítím ve společnosti dobrých lidí, nejlépe když u toho ještě hoří oheň.

Odjakživa jsem se prý rád hýbal, což mi zůstalo až do současnosti. Časem jsem přišel na to, že není úplně špatné, když má pohyb určitý řád, a naopak. Taky jsem přišel na to, že mě baví tenhle objev předávat dál. Velmi mě naplňuje, pokud se daří pohyb přivést k dokonalosti. A pokud se tohle podaří nějakým způsobem zachytit, naplňuje mě to znovu.

S tím souvisí i pocit volnosti, který mám při lyžování, jízdě na kole, když jsem na cestě, ale taky u dobré knížky, skvělého filmu nebo oblíbené muziky.

Jakožto zastánce pořádku (tedy toho rozumného, přeci vím, kde co mám) nesnáším vybočení ze systému, ale když široko daleko není žádné auto (a děti, jinak by to bylo nevýchovný), přecházím na červenou. Tkaničky si zavazuju, jen když je to potřeba, a občas si v sobotu dopoledne nečistím zuby.